Jak probíhá eutanazie psa nebo kočky?

A jaká témata jsme probírali?

• Kdy je vhodné či nutné přistoupit k eutanazii domácího mazlíčka
• Jak se zvířecí eutanázie provádí
• Jaké můžeme čekat reakce zvířátka na eutanazii
• Možnosti domácí eutanázie psů a koček

Víme, že se mezi chovateli vedou debaty o tom, kdy je nutné/ vhodné přistoupit k eutanazii psa nebo kočky. Jaký je Váš názor?

Pokud je zvíře v přírodě slabé, zraněné nebo nemocné, příroda jej nenechá dlouho trpět. I dnes se na vesnicích občas stává, že když stará kočka vycítí, že se její čas naplnil, tiše opustí domov a odejde sama do přírody, kde v klidu usne navždy. Naši domácí mazlíčci, kteří s námi sdílejí své životy v bytech a domech, tuto přirozenou možnost často nemají. A pak je tedy na nás, jejich majitelích a veterinárních lékařích projevit lidskost a laskavost a důstojně nechat odejít. Klinický stav pacienta a kvalitu života vždy posuzuje veterinární lékař. Každý pacient se posuzuje individuálně. Pokud vnímám, že moderní ani alternativní veterinární medicína nemá pacientovi co nabídnout, přistupuji k eutanázii.

Jak vlastně funguje zvířecí eutanazie a je více nějakých typů eutanazie z pohledu provedení?

Pokud mluvíme o eutanázii pejsků, kočiček, drobných savců a exotů v České republice, troufám si říct, že většina veterinárních lékařů nejprve uvede zvířátko do celkové anestezie tedy narkózy. Je to stejné jako by šlo o plánovaný zákrok, např. kastraci nebo odstranění zubního kamene. Poté jsou podány léky, které „vypnou“ životní funkce. Jaký postup a léky veterinární lékař použije, je čistě na jeho preferenci a zkušenostech. Lze, a to zcela legálně, použít i léky bez celkové anestezie.

Bohužel známe smutné a někdy až hororové příběhy klientů, kteří mají z provádění zvířecí eutanazie traumatický zážitek na celý život. Lze těmto „excesům“ vždy předejít, nebo se mohou tyto případy v určité situaci stát?

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že problémy většinou nevznikají u majitelů, kteří se o své zvířátko aktivně starají – pravidelně chodí na veterinu, ptají se na vše, co je zajímá, znají diagnózu i aktuální stav mazlíčka a vše průběžně konzultují se svým veterinářem. V takových případech pak zpravidla nedochází k žádným nedorozuměním, ani když zvířátko přichází na konec svého života. Myslím, že je to dáno tím, že když mají majitelé relevantní informace, snižuje se míra jejich stresu.

Dle mých zkušeností vznikají tato traumata z několika důvodů a u různých skupin majitelů:

1.) Úroveň péče

Nejčastěji se setkávám s tím, že péče o domácího mazlíčka není vždy úplně ideální – a to mnohdy nikoli ze zlého úmyslu, ale spíše z neznalosti, obav nebo neschopnosti vypořádat se se vzniklou situací.

Například:

• Pes nebo kočka není z různých důvodů pravidelně sledován veterinářem i několik let. A tak může dojít k přehlédnutí zhoršujícího se zdravotního stavu.
• I když je mazlíčkovi diagnostikováno vážnější onemocnění (např. onkologické) na veterině, majitel se pokouší o léčbu podle informací z internetu, bez konzultace s odborníkem – a to i po delší dobu.
• Majitel přivede zvíře na veterinární pracoviště až po několika dnech, kdy pes či kočka vůbec nejí, má výrazné zažívací potíže nebo není schopno se postavit. Svým způsobem zde dochází k týrání.

Ve výše popsaných případech se stává, že když majitel přijde na veterinární kliniku s úmyslem nechat zvířátko uspat, vnímá otázky veterináře ohledně zdravotního stavu zvířete či očkovací průkaz jako necitlivé nebo zbytečné. Má pocit, že už je přece vše jasné a že tímto dotazováním se jen prodlužuje trápení. Často pak zazní věta: „Vždyť to přece vidíte.“ A na místo spolupráce s veterinárním lékařem, dochází ke konfliktním situacím. Dalším negativním faktorem je i to, že nemocné zvířátko bez adekvátní léčby má projevy bolesti, žaludeční nevolnosti nebo jiného nekomfortu a emotivní jednání majitele může zvyšovat strach zvířecího pacienta. Manipulace je pro něj stresují a může být i bolestivá. Nicméně pro posouzení zdravotního stavu je nezbytná.

Jsem přesvědčena, že některým eutanaziím by bylo možné předejít, nebo je alespoň odložit o týdny až měsíce – pokud by se zvířátko dostalo k veterináři dříve. Bohužel se stále poměrně často stává, že majitel přivede svého mazlíčka až po několika dnech, kdy zvíře vůbec nejí, výrazně slábne nebo trpí jinými vážnými příznaky.

Na druhou stranu každý rok vidím pár zázraků, kdy přijedu k majitelům ohledně případné eutanázie. A na základě vyšetření s majitelem domluvíme na základní léčbě a je z toho třeba 6 hezky strávených měsíců navíc. Není totiž pravda, že každé nechutenství nebo zvracení u staršího mazlíčka znamená konec. A v případě, že mazlíček na terapii nereaguje, majitel ví, že pro svého čtyřnohého kamaráda udělal vše. Což já osobně vnímám pro psychiku majitele jako velmi důležité.

2.) Starší generace a eutanazie psa

Další skupinou majitelů zvířat jsou lidé starší generace, kteří vyrůstali v době, kdy byla veterinární péče i celkový přístup ke zvířatům trochu jiný – často méně citlivý, než jaký známe dnes. Mnozí z nich si tyto zkušenosti dodnes pamatují a mohou mít za to, že se nic zásadního nezměnilo. Navíc se tyto příběhy a postoje často předávají v rodinách dál, a tak ani mladší členové rodiny někdy nepočítají s tím, že by odchod mazlíčka mohl proběhnout klidně, laskavě a důstojně.

Je však důležité si uvědomit, že jak medicína, tak veterinární péče – včetně přístupu k pacientům a jejich blízkým – se v posledních desetiletích výrazně posunula. Dnešní veterinární etika i farmaceutický průmysl nabízejí možnosti, které jsme si dříve ani neuměli představit. To, co bylo běžnou praxí v 90. letech, dnes často už neplatí. Zvíře navíc dnes z pohledu zákona není „věc“. Nevylučuji, že někteří veterináři starší generace stále pracují podle dřívějších zvyklostí.

3.) Agresivní a nevyrovnaná zvířata

Pak tady máme malou skupinu zvířat, která mají větší sklony k agresivitě nebo jsou agresivní a manipulace s nimi byla náročná celý život. V takových případech může být i samotné podání zklidňující injekce (např. pro navození anestezie) obtížné, někdy až rizikové – jak pro zvíře, tak pro přítomný personál. Pro majitele pak může být celá situace velmi stresující, může mít pocit, že se děje něco nepřirozeného nebo nesprávného. I u těchto pacientů je potřeba (dle možností) pečlivě zhodnotit zdravotní stav.

4.) Vysoce senzitivní páníčci

Setkávám se také s majiteli, pro které je odchod jejich zvířecího parťáka velmi bolestnou a hluboce traumatizující zkušeností. Domnívám se, že u těchto lidí se jedná o zranění uložené hluboko v podvědomí – může pramenit z těžkého zážitku z dětství, ztráty blízkého člověka nebo jiných těžkých momentů v minulosti. Už jen samotná zmínka o konci života, ať lidského nebo zvířecího, pak otevírá staré rány, které si dotyčný člověk třeba ani neuvědomuje.
Bez vhodné psychické podpory, ať už formou odborné terapie nebo alternativních metod osobního rozvoje, není pro tyto majitele možné vyrovnat se se ztrátou milovaného čtyřnohého parťáka. U těchto majitelů není laskavý a citlivý přístup veterinárního lékaře oceněn, spíš naopak.

Negativní vliv mají i sociální sítě. Většinou se na sociálních sítích setkáme recenzemi, když se něco nepovede nebo se někomu něco nelíbí, bez objektivního popisu celé situace. I ve vyrovnaných majitelích mohou různé příběhy navodit pocity strachu a nejistoty. Vzhledem k tomu, že odchod čtyřnohého člena rodiny je pro mnohé citlivé až intimní téma, lidé obvykle nesdílejí neutrální nebo pozitivní zkušenost s eutanázií.

Jaké můžeme při eutanazii očekávat reakce zvířátka?

Tělíčko zvířátka může vzhledem k onemocnění a podaným lékům reagovat různě. O konkrétních reakcích by měl majitele poučit veterinární lékař, který zákrok provádí. Já sama sděluji majiteli pouze nejpravděpodobnější reakce těla jejich mazlíčka. Nicméně většinou nenastanou a pokud, tak je zvířátko ani nevnímá, protože je v celkové anestezii.

Jak je vhodné se před eutanázií rozloučit s mazlíčkem a lze ho na ni nějak připravit?

Je mi vždy těžko, když vidím majitele v hlubokém zármutku, jak se slzami v očích tiskne své zvířátko v náručí. Chápu tyto emoce – loučení bolí. Ale je důležité si uvědomit, že zvíře se ve chvíli odchodu obvykle necítí dobře. Mívá bolesti, dýchací potíže nebo nevolnost. A i v této náročné chvíli vnímá, co se kolem něj děje. Pejsek nebo kočička svého člověka nepodmíněně miluje. A nyní, v okamžiku slabosti, na něj doléhá i bolest a smutek jeho majitele.

Není výjimkou, že právě silné emoce majitele vedou k tomu, že se zvíře začne bránit, je neklidné, a samotné provedení zákroku je pak složitější. Pro mazlíčka platí jednoduché pravidlo: „Páníček se bojí = něco je špatně = musím být ve střehu.“ A to může vyvolat další stres – jak pro něj, tak pro majitele. U majitele se pak objevují pocity viny nebo nejistoty, jestli udělal správnou věc.

Proto vždy majitelům vysvětluji, že eutanazie je – z medicínského pohledu – jen jeden z veterinárních zákroků. Její začátek vypadá stejně jako běžné podání injekce nebo odběr krve. Prvním krokem je aplikace anestetik, která zvířátko uspí – klidně a bez bolesti. V tu chvíli už nevnímá okolí, necítí žádné napětí, a zůstává v klidu.

Je vhodná přítomnost majitele při eutanazii mazlíčka?

Osobně považuji za velmi důležité, když majitel doprovází svého čtyřnohého parťáka alespoň do chvíle, kdy zvířátko usne – tedy do stavu celkové anestezie. V tu chvíli už mazlíček nevnímá bolest ani okolní dění a odchází klidně, beze strachu.

Další průběh zákroku je pak už plně na rozhodnutí majitele – někteří zůstávají až do konce, jiní se rozloučí dříve. Obojí je v pořádku. Ze své praxe ale mohu říct, že většina majitelů se rozhodne zůstat – být tam pro své zvířátko do poslední chvíle. A právě tato tichá přítomnost, klid a láska mohou být tím největším darem na rozloučenou.

Mohou Vám, jako veterináři, chovatelé nějak ulehčit práci?

V takto citlivých situacích velmi pomáhá, když mezi majitelem a veterinářem probíhá otevřená, slušná a vzájemně respektující komunikace. My veterináři známe podmínky, za kterých lze eutanazii provést – ať už zdravotní, zákonné nebo etické.
Věřím, že o mnohém je možné vést klidný a lidský dialog. Zároveň je ale třeba přijmout, že každé pracoviště má své možnosti i limity. Pokud například daná ordinace nenabízí výjezdy k eutanaziím domů, není to projev neochoty, ale prostě faktická hranice toho, co daný tým zvládá. V takovém případě je fér hledat jinou cestu, ne vinu.
Pokud není možná eutanázie u veterinárního lékaře, který daného pacienta zná např. Z důvodu noční pohotovosti, je vhodné mít s sebou alespoň aktuální výsledky vyšetření krve, ideálně lékařskou zprávu nebo alespoň účtenky, na kterých jsou napsány léky.

Vím, že provádíte eutanazie psů a koček v domácím prostředí. Jaké vidíte výhody této služby a je o ni zájem?

Jako terénní veterinární lékařka pro psy a kočky provádím velké množství těchto zákroků. Majitelé oceňují, že nemusí být v prostředí veterinární ordinace, ale naopak v pohodlí svého domova. Zároveň vnímám, že téma eutanazie s sebou nese mnoho nevyslovených otázek a obav. A právě v domácích podmínkách bývá více prostoru a času si o všem otevřeně promluvit. Také vnímám, že mnoho majitelů má nevyslovené otázky a z těchto důvodů jsem zavedla také možnost online konzultací, kde se majitelé mohou zeptat na vše, co je v souvislosti s tímto citlivým tématem trápí nebo zajímá – v klidu, včas a bez zbytečného stresu, ještě před samotným zákrokem.
https://veterina-doma.cz/online-konzultace/

Kdo je MVDr. Jana Schrammová?

Fakultu veterinárního lékařství v Brně jsem absolvovala v roce 2012. Následujících sedm let jsem pracovala převážně na klinikách s nepřetržitým provozem, kde jsem se věnovala chirurgii a interní medicíně psů a koček. Postupem času jsem si uvědomila, že pro řadu zvířat i jejich majitelů je ná-vštěva ordinace velmi stresující. Proto jsem v roce 2018 založila výjezdovou veterinární službu Vete-rina Doma, která se specializuje na ošetření v domácím prostředí.

Absolvovala jsem odborné stáže v Česku i zahraničí a nadále se pravidelně vzdělávám. V zahraničí jsem vystudovala Tradiční čínskou veterinární medicínu a veterinární akupunkturu, které jsou dnes důležitou součástí mé praxe (více na www.meridianpet.cz). Věřím, že každý – člověk i zvíře – si zaslouží individuální přístup.

Od roku 2018 jezdím ošetřovat psy a kočky v Liberci a okolí přímo k vám domů. Má veterinární praxe je zaměřena na individuální přístup k domácímu mazlíčkovi i jeho majiteli. Výhodou mé práce je i dostatečný časový prostor pro vaše otázky.

V případě zájmu vám mohu nabídnout i alternativní způsoby léčby jako doplněk klasické veterinární medicíny.