Jsou rozhovory, které si žádný majitel nechce představovat. A přesto přijde den, kdy je vést musíme – sami se sebou, s rodinou, s veterinářem. „Je už čas?“ „Nebo ještě počkat?“ „Jak poznám, že trpí?“ A i když na ně neexistuje univerzální odpověď, existují vodítka, která vám mohou pomoci se v té nejtěžší chvíli rozhodnout s láskou a klidem.
Článek napsal:
Pes se stává seniorem zhruba mezi sedmým a desátým rokem života (u velkých plemen dříve, u malých později), kočka kolem desátého až dvanáctého roku. Stárnutí samo o sobě není nemoc, je to přirozená fáze, kterou lze prožít krásně. Mnoho mazlíčků se ve stáří zjemní, víc se mazlí, víc spí. Ten čas má své vlastní kouzlo.
Zároveň je to ale období, kdy začínají přicházet nemoci: artróza, srdeční potíže, selhávání ledvin, hluchota, slepota, kognitivní dysfunkce (psí a kočičí obdoba demence), nádorová onemocnění. Některá z nich se dají dlouhodobě tlumit, jiná nikoli. A právě tady přichází otázka, kterou si dříve nebo později položí každý: kdy už není fér ho držet při životě?
Veterináři dnes pracují s pojmem kvalita života, který pomáhá posoudit, jak se mazlíčkovi reálně daří. Není to o tom, jestli ještě dýchá nebo chodí. Je to o tom, jestli má ze života radost.
Mezi praktická vodítka patří:
Není to o jediném dni ani jediném příznaku. Většinou to poznáte jako narůstající tichý pocit, že se trápí víc, než si zaslouží. Že mu pomáháte vstát víc než kdy dřív. Že už se netěší.
Pomoci může jednoduchá otázka: co měl ten pes nebo kočka v životě nejraději a kolik z toho ještě dokáže? Když pes, který celý život miloval procházky, už nedojde ani k brance. Když kočka, která dvanáct let spala v okně, se schovává pod postel. Když oblíbené pamlsky leží netknuté. Když se na vás dívá pohledem, který říká „už nemůžu“.
Tehdy už nejde o to, jak dlouho ještě vydrží. Jde o to, jak hodně už trpí.
Mnoho majitelů cítí obrovskou vinu, když začnou o eutanazii uvažovat. Tyto pocity jsou pochopitelné, ale nejsou pravdivé.
Eutanazie znamená v překladu „dobrá smrt“ a v rukou veterináře je to klidný, bezbolestný odchod. Mazlíček dostane sedaci, usne ve vaší přítomnosti, a teprve potom přichází druhá injekce, která zastaví srdce. Ve většině případů jde o nejtišší a nejdůstojnější odchod, jaký si zvíře může přát.
Pokud je to možné, domluvte si eutanazii doma. Spousta veterinářů dnes tuto službu nabízí. Mazlíček odchází v prostředí, které zná, ve svém pelíšku, ve vašem náručí, bez stresu z cesty a ordinace.
Není ostuda plakat. Není ostuda být u toho. Není ostuda nebýt u toho. Někteří lidé to psychicky neunesou a to je v pořádku. Důležité je rozhodnutí, ne forma.
Nikdo vám neřekne přesný den. Veterinář vám poradí, popíše možnosti, někdy vám i otevřeně doporučí. Konečné rozhodnutí ale leží na vás, protože vy svého mazlíčka znáte nejlépe. Víte, jak vypadal, když mu bylo dobře. A poznáte, kdy už mu dobře není.
Spousta lidí si po čase řekne „možná jsem měl jít dřív“. Skoro nikdo si neřekne „šel jsem moc brzy“. To samo o sobě hodně napovídá.
Stárnoucí mazlíček je dar i závazek zároveň. Dar v tom, že vám dovolil být s ním celý jeho život. Závazek v tom, že na konci té cesty bude potřebovat vaši odvahu víc než kdy předtím. A vy ji v sobě najdete, protože láska, kterou jste si dali, je přesně to, co vás tím dnem provede.
